Vyrážíme do hor! Od sedmé hodiny balíme, doplňujeme vodu, uklízíme .. Na recepci jsem nás odhlásil – 13E za noc, neodolal jsem a koupil ještě dárek pro Honzíka a Péťu za příkladné hlídání Béďy (nemůžu sem psát, co to je, nebylo by to překvapení) a vyrazili jsme směr Podgorica.
Cestou jsme míjeli a po náspu přejížděli Skadarské jezero – další z přírodních úkazů – největší jezero na Balkáně, ale žádná romantika se nekonala, je z půlky vyschlé, spíš je to obrovská mokřina plná rákosí, u břehů je pár rybářských loděk a pár otlučených hotýlků s terasou.
Následovala překvapivě pěkná a udržovaná čtyřproudovka až po hlavního města Černé Hory – Podgoricy. Podgorica nás opět nijak neoslnila – pod nánosem času jde poznat bývalý lesk jugoslávské metropole – zrezivělá zábradlí kolem nadchodů, sportoviště a tenisové kurty zarostlé mladými stromky, oprýskané paneláky … Na okrajích opět nedostavěná opulentní sídla místních podnikatelů.
Vyjíždíme na severovýchod, silnice se začíná zvedat, až se dostáváme na náhorní plošinu (cca 1000 mnm) a zde se nám otevírá pohled na obrovské rovinaté údolí pod námi, řídce poseté skupinami domků, u každého domku políčko a traktůrek, pár krav a ovcí.
Po celkem dlouhé době jsme zdolali další pás pohoří (vyjeli jsme až do 1533 mnm) a pak opět klesání přes opravdu hodně ostré serpentiny až do údolí (360 mnm) a závěrečný výjezd k Žabljaku a k parkovišti u Černého Jezera.
Cestou jsme minuli a ze silnice zkoukli kemp 1 – nic moc. Po zaparkování u silnice blízko vstupu k Černému jezeru jsme se šli projít ke kempu 2 – Ivan Do – kde nás přivítal vrčením a dotíráním pes srbské dodávky a celkově nám připadalo, že si zde místní statkář pouze vytyčil pruh země mezi pastvinami krav a prohlásil jej za kemp.
Vrátili jsme se do auta a trochu posvačili, aby jsme s novým elánem vyrazili pěšky na obhlídku hlavní atrakce, Černého jezera. Při vstupu nás trochu překvapilo, že se platí vstupné – 3E / osobu. Cesta k jezeru je asi 1km dlouhá asfaltová cesta u které stojí několik stánků s místím medem, vínem, čaji a houbami – 1kg sušených poddubáků za 80E! Došli jsme k jezeru, je opravdu krásné – černá voda, ve které se zrcadlí vrcholky okolních kopců, kolem jezera široký pás louky a jinak starý borový les. Kdyby jsme zde byli sami, byla by to skutečná idylka, ale kromě nás zde bylo průběžně cca 300 návštěvníků, japonci s foťáky a skupinky hlučných adolescentů, kteří kouzlo toho místa dokonale anulovali.
Po prohlídce jsme se vrátili k autu a rozhodli se, že přespávat zde nebudeme, naopak jsme v podstatě to hlavní z Černé Hory viděli a pro zbytek letošního sluníčka si zajedeme zpět do civilizovanějšího Chorvatska. Museli jsme se asi 70km vrátit stejnou cestou, až za Podgoricou jsme uhnuli na sever směr Bosna a Hercegovina. Cesta k hranicím byla příjemná, dobrá silnice, lemovaná pastvinami, dokonce jsme na jednom místě museli dát přednost krávě.
Na hranicích nás čekala obvyklá procedura – pasy, zelená karta i techničák, ale bez problémů a zdržení jsme přejeli do BiH. Ze začátku jsme měli trochu obavy, aby jsme se nedostali do nějakých problémů, ale celkem vzato je to v Bosně hodně podobné Černé Hoře, možná méně turistů (na silnici jsme nepotkali ani jeden obytňák) a možná méně odpadků u silnic.
Do Chorvatska jsme opět absolvovali kontrolu a již za tmy dojeli k pobřeží kousek pod Dubrovníkem. Jako cílovou destinaci jsme měli nastavený kemp Kate, který je nejblíž k Dubrovníku a má na netu velmi dobré hodnocení. Po příjezdu se nás ujal ochotný pán z recepce, šli jsme na obhlídku a zjistili, že kemp je malý a plný. Byli jsme již docela unaveni, ale přece jen jsme ubytování odmítli a vyrazili do dalšího ACSI kempu, 17km vzdáleného Pod Maslinou. Přijeli jsme po osmé hodině, prošli kemp a až při návratu k recepci Janička našla rozumné volné místo vzadu na jedné z asi 4 teras. Velmi unaveni jsme se zapsali, zaparkovali a šli prakticky hned spát.
[ratings]