Dnes jsme se byli hned ráno opláchnout v řece, voda je zde průzračná a studená, ale osvěžující (Natahu se nechtělo zpátky k autu).
Po snídani (croissanty a kafe) jsme zabalili, odhlásili se a vyrazili do dalšího cíle naší cesty – horského městečka Zonza.
Cesta byla strmá a ještě strmější. Cestu však Jubík zvládl „na jedničku“ (doslova). Jednou ze zajímavostí u obytného auta je, že uživatel v čase stále objevuje „skryté“ vlastnosti tohoto složitého stroje. Letošní cesta nám pomohla odhalit velmi užitečnou funkci: vestavěná pasivní klimatizace. Ačkoliv jsem o tom četl v manuálu k vozidlu, ptal se techniků při servisních prohlídkách, konzultoval na fórech Ford, nevěděl jsem, zda model auta, který máme, má či nemá vestavěnou klimatizaci. Podle papírů ano, podle techniků ne, podle Internetu asi také ne. Každopádně mi přišlo podivné, že na otáčecím voliči ventilátoru na palubní desce je stále zhasnutá zelená kontrola „AC“. Ať jsem s knoflíkem otáčel sem nebo tam, měnil jsem pouze otáčky větráku. Až letos jsem možná omylem knoflík zmáčknul a kontrolka se rozsvítila! A ano, za chvilku na nás začal proudit opravdu znatelně velmi studený vzduch z průduchů – klimatizace. V tu chvíli jsme si samozřejmě oba vybavili dlouhé a úmorné cesty v 40-ti stupňových vedrech, kdy ani naplno zapnutá střešní klima nestíhala vzduch v autě pořádně ochladit a chvíle, kdy jsme kvůli vedru zastavovali, aby jsme mohli Natahu trochu provětrat venku, aby vydržela. Takže volejme „Hurá“, Jubík má klima!
Cestou nahoru jsme se zastavili na parkovišti s pěkným výhledem – Purcaraccia – podle průvodců to mělo být místo s krásným vodopádem a horskou bystřinou, ale buď nebylo značené, nebo jsme si značek ani my, ani ostatní – stálo tam asi 10 dalších aut – nevšimli. Další zastávkou bylo Polishellu – úžasné vodní kaskády – prudká říčka, ve které spousta balvanů a skalek vytváří pro křišťálovou vodu důmyslnou „prolézačku“, to vše zasazené do borového lesa s vysokými kolmými skálami na obzoru.
Vyšplhali jsme se nakonec do neuvěřitelných 1100 m.n.m., kde si konečně mohl Jubík trochu odpočinout, během krátké „foto-pauzy“.
Cestou dolů jsme projeli malou, ale turisty přeplněnou vesničku Zonza a pokračovali zpět k pobřeží směrem na Porto-Vecchio. Rozmýšeli jsme, zda zkusíme nějaký nový kemp, kde jsme ještě nebyli, ale protože jsme byli z cesty již celkem unavení a první volba (kemping U riviera) nás neoslovila, zvolili jsme raději sázku na jistotu, náš oblíbený kemp Pian Del Fosse.
