Filíkův Blog

Deštivo je hned od rána, takže jsme se sbalili, elegantně se s Jubíkem vytočili (někdy jsou ty manévry ve ztížených podmínkách s takovým velkým autem celkem obtížné, zvlášť když se snažíte zaparkovat do roviny v prudším svahu, v nezpevněném terénu ..) a vyrazili směr Zadar. Nejprve jsme se museli vrátit přes celý Pelješac (cca 1h cesty), ale pořád to bylo výhodnější než přes 2 trajekty (Pelješac – Korčula, Korčula – pevnina), jak nám navrhovala navigace.

Cestou jsme opět zastavili na doplnění zásob vína k zobání, u pumpy si koupili Janu (chorvatská balená pitná voda) a krátce po nájezdu na dálnici jsme vjeli do opravdu silné průtrže – bylo to jako ve sprše, stěrače nestíhaly a vidět bylo jen na pár metrů. Ale asi po hodině jsme vyjeli z mraků a zbytek cesty již bylo krásně – teplo a jasno.

Na dálnici jsme ještě dočepovali naftu a odpoledne pohodlně projeli Biograd na Moru a kousek za Pakoštane, na kraji vesnice Drago, jsme dorazili do kempu Oaza Miru.

Kemp je to velký, dnes již kompletně orientovaný na obytná auta a karavany – je to takový kopec u pobřeží, rozdělený kamennými zídkami na terasy a kóje pro jednotlivá stání. Jelikož je již po sezóně, je zde málo návštěvníků, takže jsme si vybrali pěkné místo na druhé straně od recepce a umývárek, s celodenním sluníčkem (i když auto máme ve stínu borovice).

Zvláštností tohoto kempu jsou čipy – při zapsání dostanete náramek s čipem a tím si otevíráte vstup úplně všude – sprchy, záchody, vrátka v plotu na pláž …

Vybalili jsme, šli se ještě krátce projít (Natahu se musí každý den vykoupat v moři, takže i zde tam okamžitě skočila) a šli celkem brzy spát.

[ratings]

Počasí je takové „so so“, Janička sleduje předpověď, stejně, nebo hůře je na celém Jadranu.

Takže dnes opět procházky po okolí, odpočívání a pohodička.

Podle zpráv se v ČR řeší uprchlá mamba, smějeme se některým vtipným kolážím a fórkům, no a samozřejmě komunální a senátní volby, ty nás však již nechávají naprosto chladnými.

Zítra se přesuneme opět o kousek na sever, vybrali jsme kemp Oaza Mira, v záloze máme ještě další dva, tak uvidíme, kde nakonec skončíme.

[ratings]

Sesrvisní den – tak by se dal stručně popsat tento den. Hned ráno jsme šli vyprat poslední tašku prádla, jen jsme měli obavy, aby nám prádlo uschlo, počasí bylo nejisté, kolem ostrova se honily mraky a vypadalo to každou chvilku na déšť, nakonec ale vše uschlo krásně.

Prošli jsme se po okolí, opět se podivovali nad místním spáleništěm – na určitých místech úplně vypálené, hned vedle (3m) úplně netknuté – myslíme si, že vypalování „zařizují“ místní zemědělci, aby rozšířili plochu pro své vinice. Nepříjemný je ráno i během dne všudypřítomný zápach spáleniště. Některá místa jsou dokonce ještě aktivní, při průchodu okolo vás ovane žhavý vzduch.

Odpoledne jsme ještě čistili auto – hlavně zbytek chlupů po Natahu – a pak zajeli na kolech na krátký výlet, spojený s nákupem v blízkém marketu.

Hned po příjezdu zpět začalo vydatně pršet, takže jsme zbytek dne strávili v autě.

[ratings]

Ráno nás vzbudil silný vítr, počasí bylo polojasné. Sešli jsme s Natahu dolů k pláži, malá, oblázková, seděl zde pouze mladý německý pár, který se smál našemu „pošukovi“, který byl opět ve svém živlu. Cestou nahoru jsme několikrát použili lavičky a vydýchání, ten stoupák je vážně šílený ..

Když jsme se porozhlédli a zjistili, že zde již nic dalšího kromě stále sílícího větru není, sbalili jsme se a vyrazili opět dále, tentokrát byl určen cíl na poloostrově Pelješac – nový kemp Lavanda.

Cesta nám ubíhala poklidným tempem, těsně před odbočkou na ostrov jsme dočepovali nádrž Jubíka a odpoutali se od hlavního tahu. Za první zatáčkou se před námi otevřel nový svět: vinice, víno a vinné hrozny. Po pár kilometrech jsme neodolali, zastavili u krajnice a šli si nasbírat zobání na cestu – jsou to krásně dozrálé hrozny červeného, no, nakrmili jsme se dosyta 🙂

Silnice se po chvíli přehoupla přes ostrov na druhou stranu a tam jsme projížděli vypálenými úseky – zajímavé je, že občas to vypadá jako uměle vypálené úseky, požáry „záhadně“ končily přesně na hranicích polí s vinnou révou.

Až na samém konci ostrova nám navigace konečně oznámila „dorazili jste do cíle“. Prošli jsme si zevrubně kemp ale již na první pohled se nám zde líbí – vše nové, perfektně udržované, funkční, čisté .. je zde systém oddělených teras s vyhrazenými stáními pro obytná auta, zhruba uprostřed luxusní umývárky zapuštěné do svahu. Dole je vlastní pláž s molem pro loďky a psí pláží vzadu, hned vedle kempu pole s výbornou vinnou révou 😉

Díky tomu, že je kemp nový (2017), zřejmě o něm ještě tolik lidí neví, protože je zde zaplněno odhadem 10% míst. Kousek od kempu je obchoďák, dole u pláže romantická terasa s restaurací.

Usídlili jsme se v horní části (dostupná wifi a dobrý satelitní příjem), šli vyprat prádlo – pračky jsou zde dvě a zadarmo (!), stejně jako sušička. Nakonec jsme si užili v plavkách odpoledního sluníčka, šli se vykoupat, večer si v restauraci dali výbornou pizzu a usínali s pocitem, že jsme konečně našli ideální místo pro delší pobyt.

[ratings]

Vyrážíme do hor! Od sedmé hodiny balíme, doplňujeme vodu, uklízíme .. Na recepci jsem nás odhlásil – 13E za noc, neodolal jsem a koupil ještě dárek pro Honzíka a Péťu za příkladné hlídání Béďy (nemůžu sem psát, co to je, nebylo by to překvapení) a vyrazili jsme směr Podgorica.

Cestou jsme míjeli a po náspu přejížděli Skadarské jezero – další z přírodních úkazů – největší jezero na Balkáně, ale žádná romantika se nekonala, je z půlky vyschlé, spíš je to obrovská mokřina plná rákosí, u břehů je pár rybářských loděk a pár otlučených hotýlků s terasou.

Následovala překvapivě pěkná a udržovaná čtyřproudovka až po hlavního města Černé Hory – Podgoricy. Podgorica nás opět nijak neoslnila – pod nánosem času jde poznat bývalý lesk jugoslávské metropole – zrezivělá zábradlí kolem nadchodů, sportoviště a tenisové kurty zarostlé mladými stromky, oprýskané paneláky … Na okrajích opět nedostavěná opulentní sídla místních podnikatelů.

Vyjíždíme na severovýchod, silnice se začíná zvedat, až se dostáváme na náhorní plošinu (cca 1000 mnm) a zde se nám otevírá pohled na obrovské rovinaté údolí pod námi, řídce poseté skupinami domků, u každého domku políčko a traktůrek, pár krav a ovcí.

Po celkem dlouhé době jsme zdolali další pás pohoří (vyjeli jsme až do 1533 mnm) a pak opět klesání přes opravdu hodně ostré serpentiny až do údolí (360 mnm) a závěrečný výjezd k Žabljaku a k parkovišti u Černého Jezera.

Cestou jsme minuli a ze silnice zkoukli kemp 1 – nic moc. Po zaparkování u silnice blízko vstupu k Černému jezeru jsme se šli projít ke kempu 2 – Ivan Do – kde nás přivítal vrčením a dotíráním pes srbské dodávky a celkově nám připadalo, že si zde místní statkář pouze vytyčil pruh země mezi pastvinami krav a prohlásil jej za kemp.

Vrátili jsme se do auta a trochu posvačili, aby jsme s novým elánem vyrazili pěšky na obhlídku hlavní atrakce, Černého jezera. Při vstupu nás trochu překvapilo, že se platí vstupné – 3E / osobu. Cesta k jezeru je asi 1km dlouhá asfaltová cesta u které stojí několik stánků s místím medem, vínem, čaji a houbami – 1kg sušených poddubáků za 80E! Došli jsme k jezeru, je opravdu krásné – černá voda, ve které se zrcadlí vrcholky okolních kopců, kolem jezera široký pás louky a jinak starý borový les. Kdyby jsme zde byli sami, byla by to skutečná idylka, ale kromě nás zde bylo průběžně cca 300 návštěvníků, japonci s foťáky a skupinky hlučných adolescentů, kteří kouzlo toho místa dokonale anulovali.

Po prohlídce jsme se vrátili k autu a rozhodli se, že přespávat zde nebudeme, naopak jsme v podstatě to hlavní z Černé Hory viděli a pro zbytek letošního sluníčka si zajedeme zpět do civilizovanějšího Chorvatska. Museli jsme se asi 70km vrátit stejnou cestou, až za Podgoricou jsme uhnuli na sever směr Bosna a Hercegovina. Cesta k hranicím byla příjemná, dobrá silnice, lemovaná pastvinami, dokonce jsme na jednom místě museli dát přednost krávě.

Na hranicích nás čekala obvyklá procedura – pasy, zelená karta i techničák, ale bez problémů a zdržení jsme přejeli do BiH. Ze začátku jsme měli trochu obavy, aby jsme se nedostali do nějakých problémů, ale celkem vzato je to v Bosně hodně podobné Černé Hoře, možná méně turistů (na silnici jsme nepotkali ani jeden obytňák) a možná méně odpadků u silnic.

Do Chorvatska jsme opět absolvovali kontrolu a již za tmy dojeli k pobřeží kousek pod Dubrovníkem. Jako cílovou destinaci jsme měli nastavený kemp Kate, který je nejblíž k Dubrovníku a má na netu velmi dobré hodnocení. Po příjezdu se nás ujal ochotný pán z recepce, šli jsme na obhlídku a zjistili, že kemp je malý a plný. Byli jsme již docela unaveni, ale přece jen jsme ubytování odmítli a vyrazili do dalšího ACSI kempu, 17km vzdáleného Pod Maslinou. Přijeli jsme po osmé hodině, prošli kemp a až při návratu k recepci Janička našla rozumné volné místo vzadu na jedné z asi 4 teras. Velmi unaveni jsme se zapsali, zaparkovali a šli prakticky hned spát.

[ratings]