Měsíc: Květen 2018

Únava z předešlého dne byla vykoupena delším vyvalováním, z postele jsme se (neochotně) vyhrabali až po osmé hodině. Po ranní sprše jsem skočil na recepci pro objednané pečivo a Internet (zde funguje systém celodenního voucheru s neomezeným připojením za 2€), vyvenčili Natahu a Janička si pustila TV – opakují páteční Ulici.

Počasí je pod mrakem, občas sprška, dle předpovědi to má být zítra podobné, pořádné slunečno zase až ve středu.

Ideální počasí na cyklovýlet. Janička zavelela, že se jede do Bonifacia – připravil jsem tedy kola, koukli jsme na mapu a vyrazili. Bonifacio je velký přístav na samém jižním břehu Korsiky se spoustou malých přístavních uliček, majestátní přístavní promenádou a spoustou jachet, lodí a turistů. Vzdálenost od našeho kempu je cca 4km, cesta tam je otázka 15 minut, jede se bez jediného šlápnutí až do přístavu – celkem prudké klesání z náhorní plošiny až dolů k marině. Ve starém centru jsme nakoupili nějaké potraviny, dali si na promenádě pannini a pak vyrazili na zpáteční cestu. Stoupání bylo táhlé, dlouhé a únavné, ale velké vyznamenání patří opět Janičce, která celý kopec na jeden zátah vyjela až nahoru! Při příjezdu zpět zrovna začalo pršet, takže jsme měli dokonalý timing a zbytek odpoledne strávili v autě a kempu.

V tomto kempu jsme již třetí rok po sobě, takže můžeme porovnávat změny, které zde paní majitelka provádí. Stále zde upravuje terén v dalších částech pozemku, staví zídky, kope kanalizaci a inženýrské sítě a stále kemp rozšiřuje. Tento kemp je skutečně veliký, jen okružní procházka se psem trvá cca půl hodiny. Zároveň zde ale není nikdy úplně obsazeno, vždy najdete místo, kde (doslova) celý den nepotkáte živou duši. Kemp je naštěvován hlavně kvůli ideální poloze – kousek od pohádkové pláže Maora a blízko k Bonifaciu na jihu.

Dnes jsme se byli hned ráno opláchnout v řece, voda je zde průzračná a studená, ale osvěžující (Natahu se nechtělo zpátky k autu).

Po snídani (croissanty a kafe) jsme zabalili, odhlásili se a vyrazili do dalšího cíle naší cesty – horského městečka Zonza.

Cesta byla strmá a ještě strmější. Cestu však Jubík zvládl „na jedničku“ (doslova). Jednou ze zajímavostí u obytného auta je, že uživatel v čase stále objevuje „skryté“ vlastnosti tohoto složitého stroje. Letošní cesta nám pomohla odhalit velmi užitečnou funkci: vestavěná pasivní klimatizace. Ačkoliv jsem o tom četl v manuálu k vozidlu, ptal se techniků při servisních prohlídkách, konzultoval na fórech Ford, nevěděl jsem, zda model auta, který máme, má či nemá vestavěnou klimatizaci. Podle papírů ano, podle techniků ne, podle Internetu asi také ne. Každopádně mi přišlo podivné, že na otáčecím voliči ventilátoru na palubní desce je stále zhasnutá zelená kontrola „AC“. Ať jsem s knoflíkem otáčel sem nebo tam, měnil jsem pouze otáčky větráku. Až letos jsem možná omylem knoflík zmáčknul a kontrolka se rozsvítila! A ano, za chvilku na nás začal proudit opravdu znatelně velmi studený vzduch z průduchů – klimatizace. V tu chvíli jsme si samozřejmě oba vybavili dlouhé a úmorné cesty v 40-ti stupňových vedrech, kdy ani naplno zapnutá střešní klima nestíhala vzduch v autě pořádně ochladit a chvíle, kdy jsme kvůli vedru zastavovali, aby jsme mohli Natahu trochu provětrat venku, aby vydržela. Takže volejme „Hurá“, Jubík má klima!

Cestou nahoru jsme se zastavili na parkovišti s pěkným výhledem – Purcaraccia – podle průvodců to mělo být místo s krásným vodopádem a horskou bystřinou, ale buď nebylo značené, nebo jsme si značek ani my, ani ostatní – stálo tam asi 10 dalších aut – nevšimli. Další zastávkou bylo Polishellu – úžasné vodní kaskády – prudká říčka, ve které spousta balvanů a skalek vytváří pro křišťálovou vodu důmyslnou „prolézačku“, to vše zasazené do borového lesa s vysokými kolmými skálami na obzoru.

Vyšplhali jsme se nakonec do neuvěřitelných 1100 m.n.m., kde si konečně mohl Jubík trochu odpočinout, během krátké „foto-pauzy“.

Cestou dolů jsme projeli malou, ale turisty přeplněnou vesničku Zonza a pokračovali zpět k pobřeží směrem na Porto-Vecchio. Rozmýšeli jsme, zda zkusíme nějaký nový kemp, kde jsme ještě nebyli, ale protože jsme byli z cesty již celkem unavení a první volba (kemping U riviera) nás neoslovila, zvolili jsme raději sázku na jistotu, náš oblíbený kemp Pian Del Fosse.

Vyrazili jsme hned ráno z Bianky (opět překvapení na recepci, že odjíždíme tak brzy) a vyrazili směr Zonza. Po odbočení z hlavní silnice nás úzká cesta vedla do vnitrozemí, po chvíli se začala klikatit a stoupat k horám.

Počasí bylo perfektní, ani zima ani velké teplo, v autorádiu jsme „zapomněli“ jedno CD, které nám již asi třetí den hraje pořád dokola ty samé songy – ale nevadí nám, je to již taková známá kulisa, kolikrát se již každý těšíme na „svou“ písničku ..

Výše v horách, asi 20km od pobřeží, jsme již chvíli při průjezdech serpentinami koukali na nádhernou řeku Solenzaru v údolí pod námi, průzračná nazelenalá voda, velké oblé kameny, tůňky a peřeje, lemovaná borovicemi a eukalypty.

V jedné z dalších zátočin jsme narazili na kemping přímo u této říčky, zastavili jsme a šli omrknout dispozice. Jedním slovem – nádhera. Klidné místo, pár kroků od vody, na recepci příjemný starší pán (o něco starší než já), slovo dalo slovo a rozhodli jsme se přenocovat.

Největší radost měla samozřejmě Natahu, nemohli jsme ji udržet u auta, nejradši by asi v té studené vodě i přespala přes noc.

Janička nám uvařila výborné tagliatelle, trochu jsme se opalovali, koukli na DVD, dočetl jsem jednu rozečtenou Kingovku a pustil se do nového Dana Browna – Počátek, Janička překvapivě stále se zájmem studuje svůj cestovní „Forex“.

Večer jsem si dal místní polotmavé pivo Pietro, dobré 🙂

Dle včerejšího verdiktu jsme se dnes ráno sbalili, provedli check-out, doplnili vodu atd. a přesunuli se do asi 1km vzdáleného super extra five stars camping Arinella Bianca.

Tušil jsem, že to bude rušný a komerční kemp a toto tušení bylo beze zbytku naplněno. Takový kemp se dá celkem snadno poznat již na recepci: První otázka „A vy opravdu nemáte rezervaci?“ a potom pozvednuté obočí recepční, když před ní položím slevovou ACSI kartu (jejíž akceptací se chlubí na webu).

Podala mi proškrtanou mapu kempu (škrtnuté pozice = rezervace) ať se jdeme nejdřív projít vybrat místo a pak ať přijdeme znova s číslem pozice. Zkráceně, po lehčích peripetiích jsme si vybrali celkem pěkné místo (pán co tam jezdil se sekačkou nám jej ještě speciálně posekal na nižší porost – a pak tam jezdil asi půl hodiny okolo a gestikuloval, že chce něco k pití ..) a po vybalení jsme se šli projít na pláž (dali jsme si pizzu) a pak hurá do wellness centra (pro majitele ACSI karty za příplatek 5E). Je fakt, že bazénky a vířivky, ostrůvky, palmy, umělý trávník atd. předčilo naše očekávání a užili jsme si je dosyta.

Večer jsme zašli do baru na pláži ještě jednou, protože zde mají od 18.00 do 19.00 Internet zdarma. Dali jsme si kolu, sledovali tanečníky – nacvičovali zde Salzu – celý víkend měli jako „Salza Weekend“, takže hudba hrála dlouho do noci a taneční mistři učili do zemdlení zájemce z kempu tento tanec.

Zaktualizovali jsme iOS a appky na všech našich hračičkách (jak našemu el. vybavení říká Janička).

Ani jsme se nemuseli dlouho radit, že druhý den ráno jedeme za dalšími zážitky někam jinam.

Večer a ráno jsme ještě jednou kontrolovali počasí a mapu našeho plánu pro dnešek a rozhodli jsme se zůstat další den na místě. Počasí je divné, původní tlaková níže sice odešla, ale vytváří se tu různé další, takže musíme vybírat pečlivě a zatím to vychází, že jsme na místě s nejlepším počasím.
Plán vyjet do okolních kopců jsme zavrhli poté, co jsme na orto mapě viděli prudké stoupání a 180ti stupňové serpentiny uprostřed malých vesniček – víme, že by jsme to projeli, ale jelikož máme již několik zkušeností s uvíznutím v úzkých uličkách a víme, co to všechno obnáší, raději se těmto „zážitkům“ vyhýbáme.

Zvolili jsme náhradní řešení: Projedeme se na kole obhlédnout blízký pětihvězdičkový kemp Arinella Bianca a když se nám bude líbit, přesunout základnu (Jubíka) do tohoto vyhlášeného místa.

Odpoledne vezmeme Natahu na pláž, rozvalíme se na dece, přečteme nějaké knížky a budeme odpočívat.