Měsíc: Říjen 2018

Sesrvisní den – tak by se dal stručně popsat tento den. Hned ráno jsme šli vyprat poslední tašku prádla, jen jsme měli obavy, aby nám prádlo uschlo, počasí bylo nejisté, kolem ostrova se honily mraky a vypadalo to každou chvilku na déšť, nakonec ale vše uschlo krásně.

Prošli jsme se po okolí, opět se podivovali nad místním spáleništěm – na určitých místech úplně vypálené, hned vedle (3m) úplně netknuté – myslíme si, že vypalování „zařizují“ místní zemědělci, aby rozšířili plochu pro své vinice. Nepříjemný je ráno i během dne všudypřítomný zápach spáleniště. Některá místa jsou dokonce ještě aktivní, při průchodu okolo vás ovane žhavý vzduch.

Odpoledne jsme ještě čistili auto – hlavně zbytek chlupů po Natahu – a pak zajeli na kolech na krátký výlet, spojený s nákupem v blízkém marketu.

Hned po příjezdu zpět začalo vydatně pršet, takže jsme zbytek dne strávili v autě.

[ratings]

Ráno nás vzbudil silný vítr, počasí bylo polojasné. Sešli jsme s Natahu dolů k pláži, malá, oblázková, seděl zde pouze mladý německý pár, který se smál našemu „pošukovi“, který byl opět ve svém živlu. Cestou nahoru jsme několikrát použili lavičky a vydýchání, ten stoupák je vážně šílený ..

Když jsme se porozhlédli a zjistili, že zde již nic dalšího kromě stále sílícího větru není, sbalili jsme se a vyrazili opět dále, tentokrát byl určen cíl na poloostrově Pelješac – nový kemp Lavanda.

Cesta nám ubíhala poklidným tempem, těsně před odbočkou na ostrov jsme dočepovali nádrž Jubíka a odpoutali se od hlavního tahu. Za první zatáčkou se před námi otevřel nový svět: vinice, víno a vinné hrozny. Po pár kilometrech jsme neodolali, zastavili u krajnice a šli si nasbírat zobání na cestu – jsou to krásně dozrálé hrozny červeného, no, nakrmili jsme se dosyta 🙂

Silnice se po chvíli přehoupla přes ostrov na druhou stranu a tam jsme projížděli vypálenými úseky – zajímavé je, že občas to vypadá jako uměle vypálené úseky, požáry „záhadně“ končily přesně na hranicích polí s vinnou révou.

Až na samém konci ostrova nám navigace konečně oznámila „dorazili jste do cíle“. Prošli jsme si zevrubně kemp ale již na první pohled se nám zde líbí – vše nové, perfektně udržované, funkční, čisté .. je zde systém oddělených teras s vyhrazenými stáními pro obytná auta, zhruba uprostřed luxusní umývárky zapuštěné do svahu. Dole je vlastní pláž s molem pro loďky a psí pláží vzadu, hned vedle kempu pole s výbornou vinnou révou 😉

Díky tomu, že je kemp nový (2017), zřejmě o něm ještě tolik lidí neví, protože je zde zaplněno odhadem 10% míst. Kousek od kempu je obchoďák, dole u pláže romantická terasa s restaurací.

Usídlili jsme se v horní části (dostupná wifi a dobrý satelitní příjem), šli vyprat prádlo – pračky jsou zde dvě a zadarmo (!), stejně jako sušička. Nakonec jsme si užili v plavkách odpoledního sluníčka, šli se vykoupat, večer si v restauraci dali výbornou pizzu a usínali s pocitem, že jsme konečně našli ideální místo pro delší pobyt.

[ratings]

Vyrážíme do hor! Od sedmé hodiny balíme, doplňujeme vodu, uklízíme .. Na recepci jsem nás odhlásil – 13E za noc, neodolal jsem a koupil ještě dárek pro Honzíka a Péťu za příkladné hlídání Béďy (nemůžu sem psát, co to je, nebylo by to překvapení) a vyrazili jsme směr Podgorica.

Cestou jsme míjeli a po náspu přejížděli Skadarské jezero – další z přírodních úkazů – největší jezero na Balkáně, ale žádná romantika se nekonala, je z půlky vyschlé, spíš je to obrovská mokřina plná rákosí, u břehů je pár rybářských loděk a pár otlučených hotýlků s terasou.

Následovala překvapivě pěkná a udržovaná čtyřproudovka až po hlavního města Černé Hory – Podgoricy. Podgorica nás opět nijak neoslnila – pod nánosem času jde poznat bývalý lesk jugoslávské metropole – zrezivělá zábradlí kolem nadchodů, sportoviště a tenisové kurty zarostlé mladými stromky, oprýskané paneláky … Na okrajích opět nedostavěná opulentní sídla místních podnikatelů.

Vyjíždíme na severovýchod, silnice se začíná zvedat, až se dostáváme na náhorní plošinu (cca 1000 mnm) a zde se nám otevírá pohled na obrovské rovinaté údolí pod námi, řídce poseté skupinami domků, u každého domku políčko a traktůrek, pár krav a ovcí.

Po celkem dlouhé době jsme zdolali další pás pohoří (vyjeli jsme až do 1533 mnm) a pak opět klesání přes opravdu hodně ostré serpentiny až do údolí (360 mnm) a závěrečný výjezd k Žabljaku a k parkovišti u Černého Jezera.

Cestou jsme minuli a ze silnice zkoukli kemp 1 – nic moc. Po zaparkování u silnice blízko vstupu k Černému jezeru jsme se šli projít ke kempu 2 – Ivan Do – kde nás přivítal vrčením a dotíráním pes srbské dodávky a celkově nám připadalo, že si zde místní statkář pouze vytyčil pruh země mezi pastvinami krav a prohlásil jej za kemp.

Vrátili jsme se do auta a trochu posvačili, aby jsme s novým elánem vyrazili pěšky na obhlídku hlavní atrakce, Černého jezera. Při vstupu nás trochu překvapilo, že se platí vstupné – 3E / osobu. Cesta k jezeru je asi 1km dlouhá asfaltová cesta u které stojí několik stánků s místím medem, vínem, čaji a houbami – 1kg sušených poddubáků za 80E! Došli jsme k jezeru, je opravdu krásné – černá voda, ve které se zrcadlí vrcholky okolních kopců, kolem jezera široký pás louky a jinak starý borový les. Kdyby jsme zde byli sami, byla by to skutečná idylka, ale kromě nás zde bylo průběžně cca 300 návštěvníků, japonci s foťáky a skupinky hlučných adolescentů, kteří kouzlo toho místa dokonale anulovali.

Po prohlídce jsme se vrátili k autu a rozhodli se, že přespávat zde nebudeme, naopak jsme v podstatě to hlavní z Černé Hory viděli a pro zbytek letošního sluníčka si zajedeme zpět do civilizovanějšího Chorvatska. Museli jsme se asi 70km vrátit stejnou cestou, až za Podgoricou jsme uhnuli na sever směr Bosna a Hercegovina. Cesta k hranicím byla příjemná, dobrá silnice, lemovaná pastvinami, dokonce jsme na jednom místě museli dát přednost krávě.

Na hranicích nás čekala obvyklá procedura – pasy, zelená karta i techničák, ale bez problémů a zdržení jsme přejeli do BiH. Ze začátku jsme měli trochu obavy, aby jsme se nedostali do nějakých problémů, ale celkem vzato je to v Bosně hodně podobné Černé Hoře, možná méně turistů (na silnici jsme nepotkali ani jeden obytňák) a možná méně odpadků u silnic.

Do Chorvatska jsme opět absolvovali kontrolu a již za tmy dojeli k pobřeží kousek pod Dubrovníkem. Jako cílovou destinaci jsme měli nastavený kemp Kate, který je nejblíž k Dubrovníku a má na netu velmi dobré hodnocení. Po příjezdu se nás ujal ochotný pán z recepce, šli jsme na obhlídku a zjistili, že kemp je malý a plný. Byli jsme již docela unaveni, ale přece jen jsme ubytování odmítli a vyrazili do dalšího ACSI kempu, 17km vzdáleného Pod Maslinou. Přijeli jsme po osmé hodině, prošli kemp a až při návratu k recepci Janička našla rozumné volné místo vzadu na jedné z asi 4 teras. Velmi unaveni jsme se zapsali, zaparkovali a šli prakticky hned spát.

[ratings]

Prší prší, jen se leje … Tak dnes jsme vstali do pošmourného dne, od rána je zataženo, občas zahřmí, i přesto je ale pořád kolem 24 stupňů.

Aby jsme ten den nestrávili opravdu jen v autě, vyrazili jsme na krátkou procházku na jižní stranu od kempu, jestli nebudou někde „za zatáčkou“ ještě další pláže. Šli jsme vedlejšími ulicemi u pobřeží, cestou míjeli jejich rozestavěné domy. Marnost – tohle nedá nikdo dohromady, to je asi tak vše, co se k stavu jejich urbanizace dá říct. Více než půlka domů rozestavěná, ale nikdy nedodělaná, všude suť a odpadky. Druhá polovina sice dostavěná, ale příšerným stylem – betonová stavba s barokním zábradlím, gotické lomené oblouky na oknech a dveřích, funkcionalistický zbytek a hlavně třímetrová nerezová brána na dvorek, kam se stěží vejde malé auto, zrezlý satelit připevněný na pěknou vápencovou skalku vedle domu …

Nakonec jsme plážičku našli, pěknou s malými oblázky, Natahu samozřejmě hned prověřila vodu 🙂

Cestou začalo slušně pršet a hřmít, takže jsme to po chvilce otočili a spěchali se schovat do auta. Koukali jsme na TV, s přestávkách uklízeli auto – hlavně ty chlupy od Natáčky – ale z nejhoršího jsme venku, snad už všechnu srst vyměnila – každý den z ní je tolik chlupů, že už jsme si z nich mohli uplést aspoň tři svetry.

Domluvili jsme se, že druhý den se odcheckujeme a vyrazíme do vnitrozemí, Janička nám našla dva kempy kousek od Černého jezera v národním parku Durmitor

[ratings]

Dnes jsme si trochu pospali, z postele nás dostala až Natahu, krerá začala frkat, zívat a různě kňourat, aby jsme se jí zase začali pořádně věnovat.

Hned po ranním rituálu jsme se sbalili, nastavili na navigaci Kemp Oliva u městečka Utjeha a vyjeli z kempu. Na recepci mají v lednici vyrovnány lahve bez etiket, na dotaz nám majitel odpověděl, že jde o jejich domácí víno – vzali jsme tedy jednu lahvinku na ochutnání, ale zatím jsme neměli odvahu ji otevřít 🙂

Cesta uběhla jako voda, počasí bylo polojasné a teplé. Opět jsme přemýšleli při pohledu z auta, jak málo jim chybí k vytvoření pěkných letovisek, hotýlků a resortů – pěkné moře, příroda – ale ty stavby všechny nedokončené, silnice rozbité, všude odpadky, pár neosvětlených tunelů a zrezlé mosty, ale hlavně že každý Černohorec jezdí min. starší Audi …

Po dojezdu na místo jsme zjistili, že je zde více kempů přímo u pláže, dokonce na ulici postávají náhončí a ukazují vám, ať jedete zrovna k nim. My ovšem zůstali věrní našemu plánu, druhá v pořadí byla „naše“ Oliva, takže jsme se přivítali s panem domácím, mladou paní (role náhončí) i se starší paní domácí (ta mi hned podávala ruku a představila se jako „Bába Jága“).

Kemp je to opravdu malý a rodinný, spíše takový malý olivový sad, ale čistý, umývárky luxusní, internet zatím suverénně nejrychlejší ze všech kempů, kde jsme byli. Když jsme přijeli, byla tu jen ještě jedna obytná německá dodávka, kvečeru přijeli ještě poláci a dvě litevské obytky.

Šli jsme se projít na pláž – moře je dnes neklidné, ale mají zajímavou oblázkovou pláž, při odlivu celá pláž zaklape, jak se kamínky přeskupují. Vyšli jsme ještě kousek za město do další zátoky a objevili „soukromou“ plážičku, také oblázkovou, ale byli jsme tam úplně sami, Natahu se pořádně vyřádila, ani hlučný příboj jí nevadil – kde jsou ty časy, kdy jsme jí nemohli ani násilím dostat na 50m k vodě 🙂

Asi zde zůstaneme i zítra, musíme vyprat a hlavně tímto bodem končí naše cesta u pobřeží, další trasa povede do hor a národních parků.

[ratings]