Rubrika: Černá Hora – den po dni

Vyrážíme do hor! Od sedmé hodiny balíme, doplňujeme vodu, uklízíme .. Na recepci jsem nás odhlásil – 13E za noc, neodolal jsem a koupil ještě dárek pro Honzíka a Péťu za příkladné hlídání Béďy (nemůžu sem psát, co to je, nebylo by to překvapení) a vyrazili jsme směr Podgorica.

Cestou jsme míjeli a po náspu přejížděli Skadarské jezero – další z přírodních úkazů – největší jezero na Balkáně, ale žádná romantika se nekonala, je z půlky vyschlé, spíš je to obrovská mokřina plná rákosí, u břehů je pár rybářských loděk a pár otlučených hotýlků s terasou.

Následovala překvapivě pěkná a udržovaná čtyřproudovka až po hlavního města Černé Hory – Podgoricy. Podgorica nás opět nijak neoslnila – pod nánosem času jde poznat bývalý lesk jugoslávské metropole – zrezivělá zábradlí kolem nadchodů, sportoviště a tenisové kurty zarostlé mladými stromky, oprýskané paneláky … Na okrajích opět nedostavěná opulentní sídla místních podnikatelů.

Vyjíždíme na severovýchod, silnice se začíná zvedat, až se dostáváme na náhorní plošinu (cca 1000 mnm) a zde se nám otevírá pohled na obrovské rovinaté údolí pod námi, řídce poseté skupinami domků, u každého domku políčko a traktůrek, pár krav a ovcí.

Po celkem dlouhé době jsme zdolali další pás pohoří (vyjeli jsme až do 1533 mnm) a pak opět klesání přes opravdu hodně ostré serpentiny až do údolí (360 mnm) a závěrečný výjezd k Žabljaku a k parkovišti u Černého Jezera.

Cestou jsme minuli a ze silnice zkoukli kemp 1 – nic moc. Po zaparkování u silnice blízko vstupu k Černému jezeru jsme se šli projít ke kempu 2 – Ivan Do – kde nás přivítal vrčením a dotíráním pes srbské dodávky a celkově nám připadalo, že si zde místní statkář pouze vytyčil pruh země mezi pastvinami krav a prohlásil jej za kemp.

Vrátili jsme se do auta a trochu posvačili, aby jsme s novým elánem vyrazili pěšky na obhlídku hlavní atrakce, Černého jezera. Při vstupu nás trochu překvapilo, že se platí vstupné – 3E / osobu. Cesta k jezeru je asi 1km dlouhá asfaltová cesta u které stojí několik stánků s místím medem, vínem, čaji a houbami – 1kg sušených poddubáků za 80E! Došli jsme k jezeru, je opravdu krásné – černá voda, ve které se zrcadlí vrcholky okolních kopců, kolem jezera široký pás louky a jinak starý borový les. Kdyby jsme zde byli sami, byla by to skutečná idylka, ale kromě nás zde bylo průběžně cca 300 návštěvníků, japonci s foťáky a skupinky hlučných adolescentů, kteří kouzlo toho místa dokonale anulovali.

Po prohlídce jsme se vrátili k autu a rozhodli se, že přespávat zde nebudeme, naopak jsme v podstatě to hlavní z Černé Hory viděli a pro zbytek letošního sluníčka si zajedeme zpět do civilizovanějšího Chorvatska. Museli jsme se asi 70km vrátit stejnou cestou, až za Podgoricou jsme uhnuli na sever směr Bosna a Hercegovina. Cesta k hranicím byla příjemná, dobrá silnice, lemovaná pastvinami, dokonce jsme na jednom místě museli dát přednost krávě.

Na hranicích nás čekala obvyklá procedura – pasy, zelená karta i techničák, ale bez problémů a zdržení jsme přejeli do BiH. Ze začátku jsme měli trochu obavy, aby jsme se nedostali do nějakých problémů, ale celkem vzato je to v Bosně hodně podobné Černé Hoře, možná méně turistů (na silnici jsme nepotkali ani jeden obytňák) a možná méně odpadků u silnic.

Do Chorvatska jsme opět absolvovali kontrolu a již za tmy dojeli k pobřeží kousek pod Dubrovníkem. Jako cílovou destinaci jsme měli nastavený kemp Kate, který je nejblíž k Dubrovníku a má na netu velmi dobré hodnocení. Po příjezdu se nás ujal ochotný pán z recepce, šli jsme na obhlídku a zjistili, že kemp je malý a plný. Byli jsme již docela unaveni, ale přece jen jsme ubytování odmítli a vyrazili do dalšího ACSI kempu, 17km vzdáleného Pod Maslinou. Přijeli jsme po osmé hodině, prošli kemp a až při návratu k recepci Janička našla rozumné volné místo vzadu na jedné z asi 4 teras. Velmi unaveni jsme se zapsali, zaparkovali a šli prakticky hned spát.

[ratings]

Prší prší, jen se leje … Tak dnes jsme vstali do pošmourného dne, od rána je zataženo, občas zahřmí, i přesto je ale pořád kolem 24 stupňů.

Aby jsme ten den nestrávili opravdu jen v autě, vyrazili jsme na krátkou procházku na jižní stranu od kempu, jestli nebudou někde „za zatáčkou“ ještě další pláže. Šli jsme vedlejšími ulicemi u pobřeží, cestou míjeli jejich rozestavěné domy. Marnost – tohle nedá nikdo dohromady, to je asi tak vše, co se k stavu jejich urbanizace dá říct. Více než půlka domů rozestavěná, ale nikdy nedodělaná, všude suť a odpadky. Druhá polovina sice dostavěná, ale příšerným stylem – betonová stavba s barokním zábradlím, gotické lomené oblouky na oknech a dveřích, funkcionalistický zbytek a hlavně třímetrová nerezová brána na dvorek, kam se stěží vejde malé auto, zrezlý satelit připevněný na pěknou vápencovou skalku vedle domu …

Nakonec jsme plážičku našli, pěknou s malými oblázky, Natahu samozřejmě hned prověřila vodu 🙂

Cestou začalo slušně pršet a hřmít, takže jsme to po chvilce otočili a spěchali se schovat do auta. Koukali jsme na TV, s přestávkách uklízeli auto – hlavně ty chlupy od Natáčky – ale z nejhoršího jsme venku, snad už všechnu srst vyměnila – každý den z ní je tolik chlupů, že už jsme si z nich mohli uplést aspoň tři svetry.

Domluvili jsme se, že druhý den se odcheckujeme a vyrazíme do vnitrozemí, Janička nám našla dva kempy kousek od Černého jezera v národním parku Durmitor

[ratings]

Dnes jsme si trochu pospali, z postele nás dostala až Natahu, krerá začala frkat, zívat a různě kňourat, aby jsme se jí zase začali pořádně věnovat.

Hned po ranním rituálu jsme se sbalili, nastavili na navigaci Kemp Oliva u městečka Utjeha a vyjeli z kempu. Na recepci mají v lednici vyrovnány lahve bez etiket, na dotaz nám majitel odpověděl, že jde o jejich domácí víno – vzali jsme tedy jednu lahvinku na ochutnání, ale zatím jsme neměli odvahu ji otevřít 🙂

Cesta uběhla jako voda, počasí bylo polojasné a teplé. Opět jsme přemýšleli při pohledu z auta, jak málo jim chybí k vytvoření pěkných letovisek, hotýlků a resortů – pěkné moře, příroda – ale ty stavby všechny nedokončené, silnice rozbité, všude odpadky, pár neosvětlených tunelů a zrezlé mosty, ale hlavně že každý Černohorec jezdí min. starší Audi …

Po dojezdu na místo jsme zjistili, že je zde více kempů přímo u pláže, dokonce na ulici postávají náhončí a ukazují vám, ať jedete zrovna k nim. My ovšem zůstali věrní našemu plánu, druhá v pořadí byla „naše“ Oliva, takže jsme se přivítali s panem domácím, mladou paní (role náhončí) i se starší paní domácí (ta mi hned podávala ruku a představila se jako „Bába Jága“).

Kemp je to opravdu malý a rodinný, spíše takový malý olivový sad, ale čistý, umývárky luxusní, internet zatím suverénně nejrychlejší ze všech kempů, kde jsme byli. Když jsme přijeli, byla tu jen ještě jedna obytná německá dodávka, kvečeru přijeli ještě poláci a dvě litevské obytky.

Šli jsme se projít na pláž – moře je dnes neklidné, ale mají zajímavou oblázkovou pláž, při odlivu celá pláž zaklape, jak se kamínky přeskupují. Vyšli jsme ještě kousek za město do další zátoky a objevili „soukromou“ plážičku, také oblázkovou, ale byli jsme tam úplně sami, Natahu se pořádně vyřádila, ani hlučný příboj jí nevadil – kde jsou ty časy, kdy jsme jí nemohli ani násilím dostat na 50m k vodě 🙂

Asi zde zůstaneme i zítra, musíme vyprat a hlavně tímto bodem končí naše cesta u pobřeží, další trasa povede do hor a národních parků.

[ratings]

Brzy ráno jsme vstali a po hygieně začali chystat odjezd. Check-out proběhl trochu chladně – majitel se asi špatně vyspal, byl oproti minulému dni lehce odměřený na všechny. Jedna noc se vším všudy za 18E.

Jako každé ráno, i toto, se zde po osmé hodině zjevila taková stará babička s velkým košem překrytým šátkem, obcházela jednotlivé stání aut – cosi k jídlu prodávala. Předešlé ráno jsme ji zdvořile odmítli, ale dnes nám to nedalo a Janička od babky to tajemství koupila – prodává koblihy (a na místě je upravuje dle přání zákazníka – buď s marmeládou, nebo s nutelou). Vtipné je, že chodí těsně před příjezdem pekaře, který přijíždí přesně v 8.30 …

Grey water (neboli špinavou vodu) jsme vylili do chemického záchodu, přesně dle instrukcí a opustili kemp.

Janička vymyslela v Kotoru výlet lodí, našla i místo na parkování na opuštěném parkovišti kousek od centra. Přijeli jsme na místo, ale uprostřed vjezdu na parkoviště je instalována vysoká železná tyč tak, aby tam větší auta nemohla vjet. Šel jsem se zeptat do nejbližšího obchůdku, zda je někde nějaký správce parkoviště, nebo klíč na tyč (ano, ta tyč je přidělána k zemi visacím zámkem), paní v pekárně mi řekla, že můžeme stát jak dlouho chceme, ale klíč ani nikoho od tyče už dlouho nikdo neviděl. Takže jsme skopili zrcátka, couvli a najeli tak, že jsme projeli s půlcentimetrovou mezerou na každé straně. Parkoviště bylo poloprázdné, ale neměli jsme z něj dobrý dojem – odpadky, vyhublé kočky a nějaký bezdomovec.

Šli jsme do města na obhlídku, našli místo, kde se daly koupit lístky na výlet lodí (30E za osobu) – ale na „Speed Boat“ – nakonec jsme se dohodli, že je koupíme.

Dostali jsme instrukce, kde hledat nástupiště, odjezd ve 12:00. Vrátili jsme se k autu, posvačili (mňam řízečky), připravili si vak (místo batůžku teď na výlety bereme vak) – vodu, něco na sebe pro případ větru a špatného počasí, připravili Natahu větrání, rozloučili se a vyrazili k lodi.

Nakonec šlo o flotilu 3 rychlých člunů, v každém se sešlo asi 6 turistů a přesně ve 12 jsme vyrazili. Kapitáni lodí byli mladí kluci, cestou se domlouvali vysílačkou mezi sebou, různě se štengrovali, předjižděli, blokovali a vůbec si dělali drobné vtipné naschválky. Nejprve jsme zastavili na umělém ostrově s kostelem – podle pověsti se nějakému rybáři na tom místě zjevila panna Marie, tak se ve vesnici dohodli a navozili do moře na to místo kamení až vytvořili ostrov a na něm pak ještě postavili kostel.

Pak jsme se jeli podívat na opuštěný dok pro válečné ponorky – díra ve skále tak akorát pro ponorku, poté jsme se přesunuli až na námořní hranici Černé Hory – ostrůvek Mamula – je na něm stará tvrz, bývalé vězení politických vězňů – na něm jsme ale přistát nemohli, protože je soukromý a střeží jej ochranka – prý jej zakoupil nějaký filantrop, kterému na ostrově (jako političtí vězni) zemřeli členové rodiny. Nakonec jsme jeli dál na otevřené moře a po chvíli dorazili ke zlatému (vlastně modrému) hřebu naší výpravy – Modrá jeskyně. Opravdu moc krásná barva vody – lom světla na vstupu do jeskyně, mořská voda a bílý vápenec dávají dohromady opravdu pohádkovou barvu.

Po návratu z výletu jsme se vrátili za naší čtyřnohou kámoškou a rozhodli se, že popojedeme kousek pod Budvu – veřejné parkoviště, podle Park4Night moc pěkné .. No dojeli jsme tam, porozhlédli se a opět vyrazili dále, nebylo to ono. Nakonec jsme podle dalších doporučení z netu dorazili do kempu Maslina – asi 12 km jižně od Budvy. Zatím se nám tu líbí i když Janička má pár výhrad, uvidíme zítra, jestli ještě zůstaneme, nebo se opět přesuneme.

[ratings]

Teplo – to je asi nejvýraznější změna, kterou si nyní užíváme všichni – definitivně jsme bundy, svetry a vesty zahrabali hloubš do šatníku a naopak nahoru přišly plavky, trička, sandále a kraťasy. Natahu šla ještě dál, začala shazovat teplou zimní srst a nechala si jen krátký porost, podle toho to teď u nás v autě poslední dva dny vypadá ..

Venku je od rána 25 stupňů, odpoledne 29, kvečeru 22. Ráno jsem byl vyzkoušet jejich sprchy – na první pohled to nevypadá, ale jsou čisté, udržované a teplá voda je bez omezení. Šli jsme se projít s Natahu na opuštěnou cestu nad kempem, kolem dozrávají fíky, granátová jablíčka a olivy. Došli jsme až na konec, obdivovali místní výhledy a pak sešli opět na pláž s nadějí, že by jsme si lehli na ručník s knížkou a Natahu by si samostatně hrála s míčkem ve vodě. Z této bláznivé myšlenky nás Natahu vyléčila za tři sekundy.

Každopádně jsem hrdinně jako jediný na pláži vlezl do vody až po pás a po chvilce udělal i ponor a asi 3 tempa – voda je sice průzračná, ale celkem studená, možná je to vlastnost této zátoky, uvidíme další dny, až popojedeme k otevřenému moři.

Po osvěžení jsme vrátili Natahu do auta a šli (konečně) sami nejdřív na oběd do místní nóbl restaurace (moc dobré a velké porce), pivko Nikiška celkem ok, takové standardní „europivo“ a pak se konečně vyvalili na pláži a užili si chvilku klidu.

Kvečeru ještě procházka se psem, Janička nám na Park4night našla další místo pod Kotorem, kde by jsme mohli být noc na parkovišti na divoko, tak se chystáme – voda, wc, úklid auta, ráno zase popojedeme.

[ratings]