Teplo – to je asi nejvýraznější změna, kterou si nyní užíváme všichni – definitivně jsme bundy, svetry a vesty zahrabali hloubš do šatníku a naopak nahoru přišly plavky, trička, sandále a kraťasy. Natahu šla ještě dál, začala shazovat teplou zimní srst a nechala si jen krátký porost, podle toho to teď u nás v autě poslední dva dny vypadá ..
Venku je od rána 25 stupňů, odpoledne 29, kvečeru 22. Ráno jsem byl vyzkoušet jejich sprchy – na první pohled to nevypadá, ale jsou čisté, udržované a teplá voda je bez omezení. Šli jsme se projít s Natahu na opuštěnou cestu nad kempem, kolem dozrávají fíky, granátová jablíčka a olivy. Došli jsme až na konec, obdivovali místní výhledy a pak sešli opět na pláž s nadějí, že by jsme si lehli na ručník s knížkou a Natahu by si samostatně hrála s míčkem ve vodě. Z této bláznivé myšlenky nás Natahu vyléčila za tři sekundy.
Každopádně jsem hrdinně jako jediný na pláži vlezl do vody až po pás a po chvilce udělal i ponor a asi 3 tempa – voda je sice průzračná, ale celkem studená, možná je to vlastnost této zátoky, uvidíme další dny, až popojedeme k otevřenému moři.
Po osvěžení jsme vrátili Natahu do auta a šli (konečně) sami nejdřív na oběd do místní nóbl restaurace (moc dobré a velké porce), pivko Nikiška celkem ok, takové standardní „europivo“ a pak se konečně vyvalili na pláži a užili si chvilku klidu.
Kvečeru ještě procházka se psem, Janička nám na Park4night našla další místo pod Kotorem, kde by jsme mohli být noc na parkovišti na divoko, tak se chystáme – voda, wc, úklid auta, ráno zase popojedeme.
Po sedmé jsme vstali uklidili auto a v klidném tempu se odhlásili a vyjeli ze Splitu po D1 směr Dubrovník. Musíme uznat, že chorvatské dálnice jsou opravdu na vrcholové úrovni!
Před Dubrovníkem jsme sjeli z dálnice, která pokračuje dál až na Sarajevo a po celkem pěkné pobřežní cestě pokračovali k hranicím.
Nejprve ovšem k hranicím s BiH (Bosna i Hercegovina). Během poslední války mezi těmito jižními národy si BiH uzmula krátký kousek pobřeží (cca 10km) a jelikož nejsou ani v EU ani v Schengenu, na každé straně čeká pasová kontrola a regulérní hranice.
Po další cestě již míjíme Dubrovník, z vrchu vypadá staré město opravdu úchvatně. Po chvilce zastavujeme na krátkou svačinku, aby se mi posádka nevzbouřila, nebo nechytala hysterii 😉 Po třetí hodině nás navigace upozorňuje na blížící se hranici s Crna Gora. Přichystali jsme si pasy, schovali psa – ne že by s námi nemohl legálně jet, ale nechtěli jsme nikomu dávat záminku pro podrobné prozkoumání auta a tím pádem velkému zdržení. Po příjezdu k „čáře“ jsme Chorvatskou část projeli skoro bez zastavení, ale u černohorců byla již solidní fronta. Během čekání a popojíždění jsem ještě prozíravě připravil zelenou kartu od Jubíka a asi po půl hodině jsme se dostali na řadu k přísnému celníkovi, který místo pozdravu vyštěkl „karta zeljonaja“. Poslouchal v té své budce nějakou tureckou dechovku, kontroloval kartu, pasy, nedůvěřivě si nás měřil, ale po chvíli pátrání nám doklady vrátil a otevřel bránu. Hurá, jsme v Černé Hoře!
Projeli jsme Herceg Novi, kde na nás mávalo osazenstvo české obytky, a asi po hodině cesty dorazili do autokempu Naluka. Malý rodinný kemp u silnice, v podstatě posekaná zahrada rozdělená na stání pro auta, ale přívětivý (až vřelý) personál včetně majitele, kteří vás nechají vybrat si místo, vysvětlí kde co je a hned vám dají lístek s hesly k wifi (rychlá a neomezená).
Po zaparkování a usídlení jsme se šli projít na blízkou pláž (přes ulici), Natahu vyzkoušela vodu (super, zítra tam také vlezeme). Kvečeru se dělá trochu chladno, Janička nám uvařila výborné rizoto a já jsem nám vyloupal granátové jablko – prý je zdravé 😉
Zítra zřejmě ještě den zůstaneme, líbí se nám tady a také si potřebujeme trochu odpočinout.
Kemp Stobrec se nám moc líbil, všude uklizeno, umývárky luxusní, pěkná pláž …
Ráno při prvním otevření dveří od auta dostane člověk ránu od sluníčka, které zde hřeje celý den (28C).
Janička vstala tentokrát dřív než já a než jsem se v posteli otočil, byla zpět s čerstvým pečivem. Po snídani jsme šli s Natahu na „její“ pláž. Voda je v těch místech dost mělká, takže jsme jí házeli míček daleko od břehu a ona pro něj s radostí běhala až voda cákala … 🙂
Nechali jsme ji v autě schnout a šli na obhlídku kempu. Na terásce restaurace, patřící také ke kempu jsme si dali Cesara Salata a Chocolate cake, obojí výborné, Janička pak využila siesty k volání s Kačenkou (neteří).
Odpoledne jsme ještě podnikli krátký výlet na kolech po okolí a cestou zpět vzali balenou vodu – sice nás všichni ujišťují, že voda je zde pitná všude, ale už jsme zažili „zažívání této pitné vody“ …
Večer jsme si vše sbalili a šli brzy spát, další den nás čeká poslední „velký“ přesun do Černé Hory.
V 9h jsme naposledy zkontrolovali náš baráček, rozloučili se s Béďou, která dospávala v ložnici a nejevila o nás moc velký zájem, a vyrazili směr Chorvatsko a Černá Hora.
Cesta byla až na mírné zdržení v Praze a kodrcání po D1 celkem v pohodě. Jeli jsme přes Mikulov, Vídeň, Maribor a pak v Chorvatsku chvíli po dálnici a pak sjeli k Plitvickým jezerům.
Na místo jsme dojeli ve 22.h, doslova 5min. před uzavřením parkoviště, i noční hlídač se divil, vytáhl nám z parkovací brány poslední parkovací lístek a popřál dobrou noc.
Zaparkovali jsme na osvětleném místě, vedle nás stála ještě obytná dodávka, rychle jsme se umyli a šli spát, únava byla veliká.
Ještě večer jsem musel dobít kredit na naší Mundo SIM, internet nám již opět funguje. Jinak u recepce Plitvických jezer je celkem rychlé free připojení.
Ráno v 7.00 přesně nám někdo ťukal na dveře, než jsem se vymotal z peřin, sehnal klíče a otevřel mohly uběhnout min. 3 minuty, během kterých ten člověk pořád klepal a klepal … Vylezl jsem rozespalý ven jen proto, aby mi sdělil, že na tomto místě stát nemůžeme a musíme se přemístit na parkoviště pro auta. Odkryl jsem žaluzie a v pyžamu přejel s autem asi 100m do lesíka v kopci (parking pro osobáky). Během ranního oblékání jsme byli překvapeni, jak se začínají sjíždět další a další návštěvníci – Chorvaté, Maďaři, Francouzi, Holanďané .. všichni již od sedmi hodin ! V devět začali najíždět autobusy (plné Číňanů) a parkoviště bylo tak ze 3/4 plné. Když jsme vyrazili v „plné polní“ ke kasám, všimli jsme si speciální sekce pro obytná auta – protože bylo poloprázdné, na asfaltu a na sluníčku (potřebovali jsme dobít i baterky), ještě jsem se vrátil a přeparkoval.
Janička se podívala na její oblíbenou Ulici, já šel koupit lístky (150Kun/osobu) a zjistit co a jak. Po desáté jsme vyrazili na výlet, sešli k nástupišti místního vláčku (mašinka byl terénní Mercedes s připojenými 2 vagóny) a vyjeli jsme nahoru k Station 2, odkud jsme na doporučení sledovali okruh H.
Plitvická jezera jsou opravdu přírodní unikát, nádherná průzračná tyrkysová voda, ve které se prohánějí hejna malých rybek, potopené stromy, řasy, spousty vodopádů a to vše protkáno spletí dřevěných lávek a chodníků .. Po 2 hodinách kochání jsme dorazili k přístavu elektrických lodí, přepluli jezírko a vyšli opět u hlavního parkoviště.
Zaplatili jsme parkovné, sbalili auto a za pár minut už byli opět na cestě, směr Split.
Do ASCI kempu jsme dojeli s jednou zastávkou (nafta a pozdní oběd u pumpy za Sveti Rokem – tunel skrz Velebit) po sedmé hodině. Kamping Stobrec Split vypadá zajímavě – je celkem velký, plně obsazený (!). Je zde nový bazén, wellness, pěkné sprchy a dokonce pláž a sprchy vyhrazené pro psy.
První prázdninový víkend jsme využili na menší poznávací výjezd obytným autem do Polska.
Pátek 6.7.
V pátek dopoledne jsme připravili našeho Jubíka na další expedici. Výhodou letního víkendového cestování je celkem rychlá příprava – plavky, náhradní trička a prádlo, sandále a něco na ranní a večerní zimu (vesty jsou ok). Zkontrolovat systémy a funkce, nastavit navigaci a hurá na cestu.
Vyrazili jsme kolem 15.h přes Liberec, Harrachov a Sklarskou Porebu do Karpaczu. Cesta byla bez problémů, aut bylo tak akorát – nejeli jsme úmyslně v exponované časy, navíc u nás ve svátek, takže žádné zdržování, i na rozestavěných místech nám ta „zelená“ skákala jako na povel 🙂
První viditelnou změnou za hranicemi byla výrazně užší silnice – šířkou by se jejich silnice I. třídy dala srovnat s naší cestou III. třídy (např. z Nového Boru do Radvance) a většinou ještě dost rozbitá, takže cestovní rychlost se sníží na průměrných 50 – 60 km/h.
U Karpaczu našla Janička výborný kemp – Camp 66. Příjezd do kempu směrem od Sciegny je dost krkolomný, vede buď po nezpevněné cestě, nebo (podle navigace) přes úzkou lávku a velmi ostrou odbočku z hlavní ulice – pro případné další cestovatele určitě doporučujeme jet od Milkow na Karpacz a asi po 3km odbočit (jsou zde i ukazatele) vlevo a přijet z „druhé“ strany. Každopádně místo je to moc pěkné – na obzoru hory a vršky Krkonoš, vidět je i Sněžka z polské strany. Kemp se rozkládá v rozlehlém rovinatém údolí na louce mezi pastvinami krav. Recepce, restaurace a sociální zařízení je tvořeno nádherným členitým srubem. Jistou změnou oproti zbytku Evropy je zde systém check-in: Při zápisu a vyplnění formuláře musíte zaplatit za plánované noci zde předem, předem Vám je i přiděleno místo ke stání. Paradoxem potom je, když při najíždění na „váš“ flek zjistíte, že toto pečlivě zaregistrované, Vám přidělené číslo, je již obsazené. No nic, vyberete si místo jiné, volné a zřejmě nemusíte mít obavy, další návštěvník učiní to samé, takže ve výsledku každý stojí někde jinde .. Ale mají tu dobré ceny, kemp je u potůčku, perfektní sprchy a záchody, dobrá kuchyně. Jedinou pihou na kráse byla poměrně velká obsazenost a večerní příjezd asi 50-ti motorkářek.
Večer jsme se šli projít po okolí s Natahu, koukli na TV a brzy jsme usnuli.
Sobota 7.7.
Ráno jsme vstali před osmou, sbalili a check-outli se: jen jsme museli na recepci vyřešit vrácení peněz za „předplacenou“ další noc – rozmysleli jsme si plán zůstat zde do neděle a jet do aqua parku Tropikana na kolech – raději se přesuneme rovnou s celým „cirkusem“ přes Tropikanu do dalšího kempu u přehrady Lesna, kde přespíme do neděle.
Záhy zjišťujeme, jak prozíravá naše volba byla – cesta k akva parku je opravdu strmě do kopce prakticky celých asi 6 km. Jubíka necháváme na bezplatném parkovišti (hliněný plácek) pod hlavní příjezdovou cestou k obrovskému hotelovému komplexu a jdeme pěšky asi 200m do Hotel Golebiewski
V hotelu za recepcí po levé straně je vchod do Tropikany, velkého a pěkného vodního světa. Je zde několik bazénů, vnitřní, venkovní, speciální bazény s různými složkami – bahenní, mořská voda, vonné a léčivé soli, masážní trysky, bazén s mořským vlnobitím, brouzdaliště pro děti, tobogány a skvělý set různých saun – pára, solná jeskyně, aroma sauny .. Jen projít celou Tropikanu a vyzkoušet od každého kousek je minimálně na hodinu, základní časová jednotka při vstupu je 1,5hod, pokud si chcete místo opravdu užít, doporučuji strávit zde alespoň 3 hodiny.
Po příjemném osvěžení jsme se vydali k jezeru Lesnianske, kde jsme měli vyhlídnutý kemp přímo u vody. Cestou jsme zastavili na oběd v Mazurkowa Chata, kde jsme ochutnali typická polská jídla – Pierogowy Miszmasz a Gnieciuchi z Capuchy, ty pirohy byly výborné – každý měl trochu jinou náplň: tvarohovou, mleté maso, tuňák, špenát, ..
K jezeru jsme dorazili odpoledne před třetí hodinou. Byli jsme celkem překvapeni rušností místa – oplocený travnatý břeh s restaurací a půjčovnou kajaků a šlapadel, přes ulici pak svažitá posekaná louka, ze které bylo vytvořeno placené parkoviště. Oznámili jsme hlídači parkoviště náš záměr ubytovat se v „kempu“, na výběr místa nám byl přidělen milý polský stařík se psem, který nám i přes námitky „sousedů“ vybral luxusní místo na takové horní terase hned u plotu – výjezd nahoru byl poměrně adrenalinový zážitek, Jubík na jedničku sotva stíhal, ale dali jsme to na první pokus přesně na místo, až „sousedi“ koukali a stařík nám vesele potřásl rukou 🙂 Po ubytování jsme se šli s Natahu pokouknout po tomto zvláštním místě, obytňák tu byl jen jeden (ten náš), jinak samé stany a pár starších malých karavanů a víceméně jen Poláci. Natahu zkusila vodu, ale nijak ji nenadchla, ani tam neskočila celá, jak je jejím zvykem. Po návratu k autu naši polští sousedé, kteří stále něco popíjeli, nastartovali zrenovovaný trabant a pustili vestavěný soundsystem – brutálně přebuzený silný subwoofer a nějaké polské duc-duc rapy, také polské Despacito a hromadu dalších pšenko-hitů. Trabant musel být nastartovaný, protože jinak měli po třech setech vybitou baterku, takže rámus to byl veliký, až nás z toho všechny bolela hlava.
Vzhledem k situaci jsme rozhodli, že k blízkému zámku Czocha vyrazíme hned – vzali jsme Natahu a prošli po kravských pastvinách až k tomuto nádhernému sídlu na skále nad jezerem. Místo je opředené řadou záhad – například po celkové rekonstrukci zámku továrníkem Ernestem Gützovem v roce 1914 bylo vytvořeno 40 tajných chodeb, ale dodnes jich bylo objeveno pouze 14, plány se „ztratily“ a zlatý poklad, který je v jedné z nich ukryt stále čeká na novodobého tomb raidera, který jej objeví.
Po návratu jsme si ještě zahráli pár stolních her a šli zaspat vedlejší diskotéku.
Neděle 8.7.
Ráno jsme brzy vstali, sbalili a obratným manévrem zavčasu (než naši polští přátelé procitnou z kocoviny a začnou nanovo) odjeli zpět domů.
Závěrem můžeme konstatovat, že Polsko nás nadchlo přírodou, lidé jsou přátelští a komunikativní, vybraný itinerář byl velice zajímavý – velká pochvala hlavní architektce výletu – Janičce! 🙂
