Spalo se nám skvěle. Díky trochu chladnějšímu počasí, občasnému bubnování deště na střechu auta, jsme se dobře vyspali a vstávali s dobrou náladou. Po ranní hygieně jsme šli na procházku s Natahu, cestou jsme potkali Blechyho – Retrívra z blízké usedlosti, který se s Natahu skamarádil, našli jsme zralý fíkovník, takže jsme měli dobrou a čerstvou snídani.
Před devátou jsme vyrazili na kolech po vedlejší cestě ke vstupu do národního parku, abychom zhodnotili situaci, koupili balenou vodu a prozkoumali místo kousek od vstupu, kde se dá podle Park4Night také parkovat. Mise byla úspěšná, ke vstupu jsme dojeli asi za 15 minut, cestou jsme viděli starou opuštěnou elektrárnu, dojeli k branám do NP – již se začínali sjíždět autobusy a auta, našli supermarket, takže jsme pořídili vody (opět Janička statečně celé balení odvezla na základnu) a i místo z Park4Night – super – žádný vítr, pěkné slunečné místo, čerstvá voda, čisté WC, pár aut a cena za noc? 12E 🙂
Vrátili jsme se do Campu Marina, sbalili se, odhlásili a přejeli na toto místo, hlavně kvůli lepším „životním podmínkám“, ale také protože ráno chceme hned a co nejdříve pěšky s Natahu vyrazit do NP, aby jsme „předehnali“ zájezdové autobusy a užili si Krku v menším počtu lidí.
Odpoledne jsme se slunili a četli knihy, večer koukli na TV a šli celkem brzy spát.
Vzbudili jsme se do prvního deštivého rána, což naše „rosnička“ Janička přesně předpověděla. Bez váhání jsme sbalili markýzu a nábytek, aby nám zbytečně nezmokl, Janička uklidila auto zevnitř a já zvenku, již jsme po našem dosavadním cestování celkem profi tým 🙂
Odhlásili jsme se na recepci, rozloučili s anglickými sousedy a vyrazili na další bod v itineráři – Národní park Krka. Cesta ubíhala pozvolna, čekali jsme akorát opět na Chorvatsko-Bosenských hranicích, jinak se za proměnlivého deště jelo celkem pohodově. Cílem našeho dnešního přesunu byl jeden ze dvou ACSI kempů blízko Krčských vodopádů. Oba kempy spolu těsně sousedí a jsou u hlavní silnice. Zastavili jsme na autobusové zastávce (vypadala, že naposledy sloužila svému účelu před 20 lety) a šli se porozhlédnout a zvolit vítěze tohoto malého výběrového řízení. Při vstupu do prvního kempu (Camping Krka) vyběhla lehce nervózní slečna co že chceme, vysvětlili jsme jí, že se chceme jen podívat, že máme venku auto – svolila, ale nezapomněla nám sdělit, že nesmíme použít jejich toalety – hmm, tak takhle se PR nedělá .. Kemp jsme obešli, zdál se nám dost obsazený a navíc nijak zvláštně členěný, prostě parkoviště obytných aut s pár borovičkami a divným „nadúrovňovým“ bazénem, do kterého by jsme stejně nevlezli. Šli jsme hned do druhého kempu vedle (Camping Marina) a opět se objevila obsluha, tentokrát mladý pán, po vysvětlení nám ukázal, kde se můžeme s autem vejít, byl celkově ochotný a kemp byl sice menší, ale pěkně členěný – výběr byl jasný. Našli jsme si místo až vzadu u branky na přilehlé pole, aby jsme mohli chodit s Natahu na procházky, naladili satelit a zbytek dne relaxovali. Dost nepříjemný byl v tomto místě silný vítr, který nám doslova vytrhával dveře z ruky a venku se vůbec nedalo pobývat bez mikiny, nebo rovnou bundy.
Dovolená začíná! Pořádně jsme se dospali a vyšli z auta do krásného letního rána. Slunce začínalo hřát, jemný vánek nám servíroval vůni moře a i místo, které jsme předchozí noc dost narychlo vybírali se ukázalo jako ideální.
Po snídani jsme šli s Natahu k moři, jakmile jej ucítila, nemohli jsme ji udržet a díky blízké pláži, určené pro psy, se již obsloužila sama .. My jsme jí hned následovali, voda byla nádherně čistá a teplá. Pláže zde u kempu jsou oblázkové, což trochu ztěžuje vstup do vody, ale zase je voda opravdu průzračná a i přes hladinu je vidět až na dno.
Odpoledne zmrzlina, Natahu jsme „odložili“ do vychlazeného auta (klimatizace nám přes den běžela pořád) a šli se sami slunit na pláž „pro lidi“ 🙂
Kemp Lavander má suverénně asi nejlepší vybavenost, kterou jsme zatím v kempech viděli – kaskádovité uspořádání, každé auto má svůj prostorný ohraničený pozemek, na každé této parcele je elektřina, voda a výlevka. Umyvárky jsou prostě luxusní, srovnatelné s vybavením pětihvězdičkových hotelů. Pračka a sušička k dispozici zdarma, stejně jako (pomalejší) Internet. Dole u pláže je restaurace, ceny normální. Jinak je tu krásný klid, i rodiny s dětmi jako by respektovali zdejší přírodu a pohodu a všichni se chovají přátelsky a v mezích normy. Složení návštěvníků standard: Němci, Holanďané, Italové, Francouzi, Poláci, Češi (my a zelináři z Brna).
Krásné počasí nám vydrželo celé čtyři dny, opálili jsme se, přečetli něco z knížek, Natahu se pořádně (ale opravdu pořádně) proplavala a celkově jsme si to parádně užili.
Janička nám jezdila každé ráno na kole pro balenou vodu – brala vždy celou „šestku“, má na to na kole skvělý nosič, a také nějaké pečivo, ovoce a občas něco dobrého.
Společně jsme si také udělali výlet na kolech do blízkého Orebiče, prohlédli pár krámků u hlavní ulice, koupili si něco na zub v místní pekárně (pozor, někteří obchodníci neberou Eura a donutí Vás vybrat z ATM jejich Kuny), navštívili místní hlavní pláž – písčitá, čistá, poloprázdná a celkově pěkná. Párkrát jsme vyrazili na pěší procházky s Natahu po okolí, všude na Pelješacu jsou vinice (většinou červené víno), víno právě dozrálé, takže proběhla i důkladná ochutnávka 🙂 , jinak ale kromě regenerujícího se podrostu po loňském požáru tam moc k vidění nebylo.
Ráno jsme celkem brzy vstali, prošli se s Natahu a připravili se na dlouhou cestu.
V 8:00 otevírají Duty Free Shop, tak jsme chvilku počkali a zašli ještě koupit pár nezbytností na cestu (cigára, vody, oříšky, čokolády, ..). Malou zajímavostí byl německý důchodce, který čekat na otvíračku asi půl hodiny také a po otevření se prohnal obchodem, koupil si lahev nějakého aperolu a než jsme nastartovali auto, měl půl lahve v sobě – inu, i tak se dá „nastartovat“ páteční den 😉
Doplnili jsme u ONO nádrž naftou, koupili rakouskou známku a vyrazili přes čáru. Cesta nám ubíhala bezproblémově, po najetí na dálnici Natahu usnula a spala skoro celou cestu. Přejeli jsme Rakousko, na jihu jsme zastavili na krátkou svačinku a vjeli do Slovinska. Počasí bylo polojasné, teplota kolem 22C, takže se jelo celkem pohodlně. Na hranicích se Slovinskem jsme koupili jejich dálniční známku – trochu jsme si zariskovali a koupili pro osobní auto 15EUR (mají asi nově speciální pro obytná auta 30EUR) a projeli Slovinsko – již mají dálnici až do Chorvatska hotovou! Následovala pasová kontrola a bez většího zdržení jsme najeli na chorvatskou super-dálnici, na které jsme jeli bez přerušení asi 300km. O chorvatské dálnici se nedá napsat asi nic jiného, než extra-pohoda, je až neuvěřitelné, v jak dobrém stavu je, celkem jsme projeli max 4 omezení jednoho pruhu, většinou kolem tunelů, ale jinak naprosto perfektní.
Vzhledem k počasí jsme nakonec upravili itinerář tak, že nejprve sjedeme co nejvíce na jih, původně jsme chtěli zajet do Drage, ale vzhledem k tomu, že oficiálně byla stále sezona a tím pádem plné ceny (ACSI karta funguje pouze mimo hlavní sezonu) a v tomto jinak moc pěkném kempu chtějí za noc 50EUR, rozhodli jsme se pro Lavander na poloostrově Pelješac – také moc pěkný, navíc prostředí na ostrově je trochu jiné než na pevnině (klid, příroda, čisté moře, ..). Jen jsme již zapomněli, že na poloostrov se můžeme dostat buď trajektem z Ploče, nebo cca 100km po pevnině a přejet celý Pelješac na délku a předtím absolvovat „Bosňáckou vsuvku“, což je malý kousek území Bosny a Hercegoviny na pobřeží, v podstatě jedno město, ale na každém kraji tohoto města je hranice – a ještě k tomu z EU do „ne-EU“ a naopak, přičemž si to místní bosenští celníci skutečně užívají. Byli jsme trochu v pressu, protože navigace nám ukazovala dojezd do kempu 21:45, bylo asi 20:30 a měli jsme před sebou cca 60km po klikatých a úzkých horských cestách po ostrově. V kempu byl check-in do 22:00. Navíc jsme po celodenní jízdě byli již dost „vysvícení“. Do toho nám na těchto hranicích celnice za okénkem vzala pasy a nařídila, ať si zajedeme do odstavného pruhu na podrobnou kontrolu vozu. Po chvilce přišel její kolega a zeptal se, zda máme něco k proclení („No“), jestli kouřím („Yes“ a ukázal jsem mu poloprázdnou krabičku Marlborek), on: „Ok, but do you smoke marijuana or hashish?“, ( „No :)“ ). No nakonec ani nechtěl vidět obsah auta, vrátil nám pasy a jeli jsme dál ..
Nakonec jsme do kempu dorazili asi 5min. před zavíračkou, rychle vybrali místo, zapsali se, zaparkovali a „padli“ do postele.
Téměř celé léto jsme měli (a ještě máme) dost práce u nás doma, takže dovolenou jsme museli stále odkládat a přesouvat na pozdější termíny. Když už se přiblížilo září, rozhodli jsme se, že přece jen najdeme alespoň týden na ozdravný pobyt někde „u vody“.
Po předchozím surfování a debatách jsme se rozhodli pro Chorvatsko s tím, že cestou tam se zastavíme u slovinského Bohinského jezera, v Chorvatsku si vytvoříme základní tábor v Drage (Oaza Mira), proložíme si pobyt návštěvou národního parku Krka a cestou zpět se stavíme na prohlídku Königssee.
Ale člověk míní, počasí mění – podle předpovědí se právě v týdnu naší dovčy začíná nad Alpami formovat mohutná tlaková níže, která zasáhne přeháňkami a zimou nejen Bohinské jezero a Königssee, ale postupně se bude přesouvat nad Jadran a postupovat na jih. Takže jsme celkem prozíravě rozhodli, že počasí „podjedeme“ a pojedeme co nejrychleji co nejjižněji, aby jsme si užili sluníčka a cachtání v moři.
Připravili jsme auto, nakoupili tentokrát v Žitavě pár hotovek v konzervách, sbalili se, zajistili hlídání Béďy (děkujeme Péťo a Honzíku) a nakonec vyrazili kvečeru s tím, že do půlnoci přejedeme Česko a přespíme v Dolním Dvořišti. Jelo se nám dobře, byl všední den, malý provoz a ty večné uzavírky a opravy silnic v naší vlasti jsme překonali bez větších obtíží.
Před půlnocí jsme dojeli k bezcelnímu obchodu těsně před hranicemi, byli jsme celkem unaveni, takže jsme zaparkovali a šli hned spát.
