Rubrika: Cestopisy

Vstali jsme v půl sedmé, akorát se rozednívalo a venku byl slušný mrazík (-6C), ale podle oblohy zde bude opět nádherně. My jsme si však již sluníčka a lyžování užili dosyta a dnes jedeme domů.

Vyvenčit Natahu, uvařit kafe a čaj, zajít na recepci pro poslední snídani a odhlásit se, posnídat a začít balit auto. Připravení k odjezdu jsme byli v osm hodin, poslední pozdravy ostatním cestovatelům, kteří se chystali na další den na sjezdovkách a odjíždíme z této parádní slunečné a veselé dovolené!

Výběr cesty jsem nechal plně na navigaci – nechal jsem jí připojenou k Internetu, umí si cestu vybrat nově i podle dopravní situace a počasí, vybrala nám cestu přes Mnichov a Plzeň, což nakonec byla dobrá volba, je všední den, takže kolem Mnichova nebyla moc velká Stau a sunuli jsme se naší rychlostí bez omezení.

Jelo se pohodlně, Jubík je motorově nyní ve skvělé kondici, před Mnichovem jsme na odpočívadle mohli konečně vypustit špinavou vodu (bohužel nám den předtím zamrzla vypouštěcí trubka a vychytávka na rozmražování (topná fólie na 12V) jaksi přestala fungovat) a začalo fungovat dofukování zadní nápravy (taky zamrzlé), takže Jubík vystřelil z parkoviště jako střela 🙂

Po přejezdu do Čech jsme již měli rozsvícenou „hladovou kontrolku“, ale statečně jsme odolali nabídkám dálničních pump (nafta cca 35Kč/l) a před Plzní sjeli asi 3km do Blatnice, kde je ONO a nabrali plnou (29,5Kč/l).

V Praze jsme se zastavili v Ikee na Čerňáku na jídlo a pak už za soumraku dojezd domů. Natahu zase při příjezdu panáčkovala a vyváděla jako blázen 🙂

Doma nás hezky přivítala paní domácí a zbytek večera se od nás nehla, Janička stihla dokonce „svojí“ Ulici, já šel s Natahu na naší večerní procházku a tak nějak jsme začali vybalovat a pomalu se přepínat na domácí režim.

Opět díky skvělé posádce, na tyto hory budeme dlouho vzpomínat, bylo to naprosto prvotřídní po všech stránkách!

[ratings]

Lyžování! Skibus přímo z kempu jede do St.Anton, kde jsou dvě zastávky – Ost a West. Z každé se dá vyjet kabinkou do jiného střediska, ale mezi těmito středisky se nedá na volně přejíždět (každé je na jiné straně údolí), takže je dobré trochu taktizovat a vybrat si pro konkrétní den středisko podle nálady, počasí a lidí.

Ze St.Anton – Ost se jede nahoru na Gampen (1850 mnm). Odtud je pár sjezdovek z vrchu Kapall (2330) a dá se přejet na rozlehlou síť sjezdovek a lanovek o údolí dál na kopci Galzig (2185). Odtud se dá velkou „kyvadlovkou“ (kabina pro 40 lidí) vyjet i na Valluga (2811), asi nejvyšší dosažitelný bod v tomto areálu.

St.Anton – West je startovací místo pro menší středisko St.Anton. Zde je jedna centrální restaurace na horní stanici spojovací kabinky a odtud se dá jet na několik převážně modrých sjezdovek z vršku Rendlspitze (2816).

Nakonec jsme si nejvíce oblíbili středisko St.Anton – celkově zde bylo méně lidí a přišlo nám takové klidnější, oproti více komerčnímu Gampenu apod.

Lyžování jsme si opravdu užili dosyta – perfektního sněhu maximální nadílka (3.5m) a to počasí – za celý týden doslova ani mráček, sluníčko hřálo a opalovalo, no zkrátka velká nádhera!

[ratings]

Ráno jsme vstali brzy, venku mráz (-6C), ale krásné „azuro“. Kolem obrovské hromady sněhu a námraza vytvářely dojem jiného světa.

Šli jsme na s Natahu na procházku do horského městečka St. Christoph, takto zasněžené město jsme ještě neviděli, domy byly opravdu zasněžené po první patro, ke vchodům vyhrabané úzké přístupové „tunely“, většina krámků zavřená a uvězněná ve sněhových závějích.

Po návratu k autu jsme se rozhodli, že sbalíme a přejedeme do kempu – přece jen se psem potřebujeme alespoň nějaký „plácek“, aby jsme ji mohli občas vypustit a nějaký kousek přírody okolo na procházky. Nemilá zpráva byla, že auto na první natočení nehlo „ani brvou“. Kontrolky se rozsvítily, žhavící kontrolka chvíli žhavila a zhasla, ale žádný pokus startéru roztočit motor. Naštěstí máme Efoy, takže jsem ji nastartoval a když začala „dávat“ cca 4A (ano, máme ji chytře zapojenou tak, aby nabíjela i startovací baterii) jsem zkusil znovu a voilá, motor naskočil okamžitě.

Dojeli jsme dost rychle do kempu Camping Arlberg, chtěli jsme vyzkoušet jejich netradiční způsob ubytování – u každého parkovacího místa je taková dřevěná chatka, ve které je koupelna, kuchyňský dřez a WC, ale všechna tato místa byla obsazena, nebo pouze na předchozí objednání. Takže jsme skončili vedle na místech, kde chatky nebyly (a bohužel ani společné sprchy, nebo WC), zato za poloviční cenu (cca 25E za noc). Zajímavě zde mají řešenou elektřinu – každý stojan a přípojka má svůj elektroměr s kasičkou, takže za 1E naběhne na displeji 0.2kW a po vyčerpání se elektřina vypne, než vhodíte další mince.

Kemp je jinak opravdu veliký, místo krásně rovné, na recepci na vás čeká každé ráno čerstvé pečivo a pro náročné je hned u kempu wellness s restaurací. Kolem kempu je dlouhá a prefektně udržovaná pěší cesta i se stopou pro běžkaře a cca 15min. do blízké vesnice Pettneu, kde je krom malebných starých domků a kostelíku i malý obchůdek MiniM, kde se dá pořídit vše co chybí 🙂

[ratings]

Doma jsme celkem úspěšně „nastartovali“ nový rok – bylo to zařizování a zajišťování nejrůznějších věcí, mimo jiné i tvorba webových stránek pro naše nové klienty. Počasí se u nás ustálilo na celkem obstojném, ale věčně zamračeném zimním standardu.

Ve zprávách z posledních dnů se objevovaly informace o výjimečných nadílkách sněhu v Alpách – někde až 4 metry (!) a předpověď na týden T7 vypadala více než příznivě. Chtěli jsme také vyzkoušet středisko, kde jsme ještě nebyli, takže trocha pátrání na netu a rozhodnutí padlo: pojedeme do Arlbergu.

Navigace nám spočítala celkem překvapivě nejrychlejší trasu komplet přes Německo – vyjet nahoru k Drážďanům, napojit se na A9 a po ní přejet kolem Norimberku až k Lichtenštejnsku a pak po S16 na místo.

V pondělí jsme ještě balili a v úterý celkem brzy ráno vyrazili – podle rosniček poslední den ošklivo a skutečnost tomu odpovídala – většinou silný vítr, se sněhem, deštěm, nebo obojím ..

K večeru jsme dorazili do St. Christoph na bezplatné parkoviště nahoře v průsmyku (1800 m.n.m.) a po zaparkování šli rychle spát, únava byla znát. Místo je to pěkné, nad městem, na parkovišti žádná další obytka, zato několik aut doslova pohřbeno ve sněhu asi až do jara, okolo 4-metrové hromady sněhu – které si okamžitě oblíbila naše Natahu – skákala do hlubokého sněhu, rozhrabávala, vrtala hlavou a všemožně řádila 🙂

[ratings]